METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dani svoju cirkusovú káru ťahá neomylne ďalej už pekných pár rokov, bez ohľadu na rozporuplné reakcie publika. V tomto ohľade je dobré to, že k doske, ktorú kapela vydá, má každý nejaký názor. Raz je to hevík, potom zas „kinder black“ bez nápadu. Väčšina si povzdychne nad minulosťou, paradoxne sú však CRADLE OF FILTH slávnejší než kedykoľvek predtým. Nenávidení, zatracovaní, no iste aj zbožňovaní – takéto spektrum názorov bez problémov nájdeme aj v redakcii Metalopolis. Zdrojom tejto popularity bude aj stály kontrast porovnania súčasnej tvorby a tvorby glorifikovaných deväťdesiatych rokov.
Dani Filth pri odchode od Roadrunner Records proklamoval nedostatok slobody v tvorbe a novinka mala byť akousi esenciou a skutočnou víziou toho, čím kapela v súčasnosti je. Mne sa skôr zdá, že ide o kompromis medzi polohou, aká bola prezentovaná na doske „Thornography“ a epicky poňatou „Godspeed On The Devil´s Thunder“. Vlajková loď albumu v podobe „Lilith Immaculate“, prvotne vydaná s mizernou zvukovou kvalitou na serveri Youtube, u mňa predznamenala snáď až historický prepad, kedy mi v hlave znelo snáď len: toto si naozaj (prvýkrat odkedy Daniho partu sledujem) nemusím vypočuť. Klipovka „Forgive Me Father“ tento dojem len potvrdila.
Cesty pána sú však nevyspytateľné, a tak som to s albumom predsa len skúsil. Prvý verdikt po prehryzení sa opäť sadistickou stopážou bol skôr pozitívnym prekvapením. Tu sa ukazuje, čo dokáže dobrá produkcia a mix urobiť s výsledným dojmom. CRADLE OF FILTH naozaj nikdy nezneli lepšie. Nekompromisný zvuk dodáva skladbám potrebnú razanciu a častokrát dokáže zakryť bezútešne prázdne vnútro. Celkovo sa kapela snaží pracovať s extrémnym (a tradične výborným) prejavom Martina, čím kompenzuje skladateľské nedostatky hlavného riffmajstra Paula Allendera. Nad tým sa ako prízrak vznášajú Daniho pokusy o spev alebo škrekot, ktoré ležia niekde na polceste medzi spomenutými pólmi. V zostave pribudla aj nová vokalistka, ktorej hlas určite skvele zapadá do nahrávky, je mi na ňom však čosi abstraktne nesympatické. Inak tu máme atmosféru, orchestrácie, black metal, všetko v profesionálnom hudobnom balíku, ktorému formálne nie je čo vytknúť.
Rezultátom sú ako dobré skladby („Cult Of Venus Aversa“), tak priemerné („The Persecution Song“) i slabšie („Decieving Eyes“). Vynášať verdikt môžem v tomto prípade len za seba. Nie je to album tak dobrý ako „Godspeed On The Devil´s Thunder“, ale ani tak zlý ako „Thornography“. Jedná sa o vcelku podarený albumový prienik, o ktorý možno autorom aj šlo. Sympatické je, že kapela ide ďalej a má čo ponúknuť svojmu spektru fanúšikov bez toho, aby sme hodnotili nejaké komerčné aspekty a zámery. Minuloročný britsko-nórsky súboj v aréne populárneho blackmetalu však s prehľadom vyhrávajú severania.
Vcelku vydarený a formálne profesionálny album. Nebyť opäť drastickej stopáže a nižšej koncentrácie sviežich nápadov, dal by sa hodnotiť vyššie. V skratke je "Darkly, Darkly, Venus Aversa" albumovým prienikom jeho dvoch predchodcov.
6,5 / 10
Dani Filth
- vokály
Paul Allender
- gitary
James McIlroy
- gitary
Dave Pybus
- basgitara
Ashley Ellyllon
- klávesy, vokály
Martin Škaroupka
- bicie
Hostia:
Lucy Atkins
- vokály
Dora Kemp
- vokály
Mark Newby-Robson
- orchestrácia
Andy James
- gitary
1. The Cult Of Venus Aversa
2. One Foul Step From The Abyss
3. The Nun With The Astral Habit
4. Retreat Of The Sacred Heart
5. The Persecution Song
6. Deceiving Eyes
7. Lilith Immaculate
8. The Spawn Of Love And War
9. Harlot On A Pedestal
10. Forgive Me Father (I Have Sinned)
11. Beyond The Eleventh Hour
Existence Is Futile (2021)
Cryptoriana – The Seductiveness of Decay (2017)
Hammer Of The Witches (2015)
The Manticore And Other Horrors (2012)
Midnight In the Labyrinth (2012)
Darkly, Darkly, Venus Aversa (2010)
Godspeed On The Devil's Thunder (2008)
Thornography (2006)
Nymphetamine (2004)
Damnation And A Day (2003)
Live Bait For The Dead (2002)
Lovecraft & Witch Hearts (Best Of) (2002)
Bitter Suites To Succubi (EP) (2001)
Midian (2000)
From The Cradle To Enslave (EP) (1999)
Cruelty And The Beast (1998)
Dusk ... And Her Embrace (1996)
Vempire (Or Dark Phaerytales In Phallusstein) (1996)
Principle Of Evil Made Flesh (1994)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Peaceville/Nuclear Blast
Stopáž: 62:26
Skvělý koncept, skvělý obal a booklet a s nimi i naši staří známí CRADLE OF FILTH jako vymalovaní. Párkrát z nich sice na člověka jde zívnutí, nicméně při mnoha okamžicích alba, zejména pak při „The Cult Of Venus Aversa“, „The Nun With The Astral Habit“ či „Lilith Immaculate“ se dostavuje zadostiučinění hodné právě anglické kolébky špíny. Nic zásadního se tedy vpodstatě nemění, suffolkští si i na „Darkly, Darkly Venus Aversa“ přidržují svou neotřesitelně fungující black/heavy temnou image a nemůžu se zbavit dojmu, že jim to znovu vychází. Pravda, mohlo by být ještě líp, ale to určitě není otázka, kterou by muselo zodpovědět zrovinka tohle album.
Pár dobrých skladeb, jinak nic moc
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.